D — derivační složka
P kouká na to, kde jsi. I na to, kde jsi byl. D je jediná složka, která se dívá dopředu: kterým směrem se to hýbe a jak rychle.
Když se výstup rychle blíží k žádané hodnotě, D začne brzdit dřív, než se tam dojede.
Přesně jako když šlápneš na brzdu před semaforem, ne až na něm. Proto D snižuje překmit a dovolí
zvýšit K
Tři věci, které se s D dělají jinak, než jak je napsaná
1. Derivuje se měření, ne odchylka
Kdyby se derivovala odchylka e = w − y, pak by skok žádané hodnoty znamenal skok
v e — a derivace skoku je nekonečno. Akční veličina by dostala ránu, které se říká
derivační ráz. Proto skoro každý reálný regulátor derivuje jen −y:
Na potlačení poruchy to nic nemění (tam se w nemění), a skok žádané hodnoty
přestane kopat.
2. Vždycky se filtruje
Čistá derivace zesiluje vysoké frekvence bez omezení — a šum měření jsou samé vysoké frekvence.
Nefiltrovaná D složka je nepoužitelná. Proto se derivace vždy pouští přes filtr prvního řádu
s časovou konstantou T, kde N bývá 8 až 20.
Tím se zesílení zastropuje: celý regulátor pro vysoké frekvence skončí na
K místo v nekonečnu.
3. Na dopravní zpoždění nepomáhá
D předpovídá z toho, jak se měření hýbe. Během dopravního zpoždění se měření nehýbe vůbec, protože informace ještě nedorazila. Není z čeho předpovídat. U soustav s τ nad zhruba 0,5 se proto derivační složka běžně vypíná.
Praktická pravda: velká většina průmyslových smyček běží jako PI, bez D. Ne z nevědomosti — D vyžaduje slušné měření, přidává práci akčnímu členu a na soustavách se zpožděním stejně nepomáhá. Zapni ji tam, kde je měření čisté a soustava má dvě zřetelné setrvačnosti: polohové smyčky, teplotní soustavy s dobrým čidlem, servopohony.
Kdy má D největší cenu
U soustav, kde je znát druhá setrvačnost — tedy tam, kde výstup má „rozjezd“, ne jen prosté klesání k cíli. Tam D dodá fázi právě v okolí frekvence, kde se rozhoduje o stabilitě, a dovolí zvednout zesílení. Kolik přesně, uvidíš v kapitole o Bodeho diagramu.