Písmena: kam se ta zóna položí
Stupeň říká, jak je toleranční pole široké. Písmeno říká, kde leží vůči jmenovitému rozměru — tedy vůči takzvané nulové čáře.
Past, na kterou lidi naletí: g je VOLNĚJŠÍ než h, ne těsnější. Abeceda pod h běží od nulové čáry pryč, takže „menší písmeno" znamená větší vůli.
Zvyš stupeň a sleduj, že se zóny roztahují, ale každá od svého konce — ten, který určuje písmeno, zůstane stát.
Písmeno fixuje jeden konec, ne oba
A to je celá logika systému. Písmeno určí tu úchylku, která je blíž k nulové čáře, a stupeň dodá šířku na druhou stranu:
- Pod nulou (a…h u hřídelů): písmeno určuje horní úchylku es,
zóna visí dolů.
hje zvláštní — má es přesně nula. - Nad nulou (k…zc): písmeno určuje dolní úchylku ei, zóna stojí nahoru.
- js je symetrické: ±IT/2.
Past, na kterou naletí každý. g je
volnější než h, ne těsnější. Pod písmenem h běží abeceda od nulové čáry
pryč, takže „dřívější písmeno" znamená větší vůli. Nad h je to naopak: p je těsnější než n a u je
těsnější než s. Kdo si to plete, předepíše přesný opak toho, co chtěl.
Kolik jich je a kolik jich potřebuješ
ISO jich definuje osmadvacet. V praxi jich potkáš osm: c, f, g, h na straně vůle a k, n, p, s na straně přesahu. Zbytek jsou mezistupně pro případy, kdy těch osm nestačí, a většina konstruktérů je za celý život nepředepíše.
Malá a velká. Malé písmeno je vždycky hřídel, velké
vždycky díra. Není to zdobení: H7/p6 a P7/h6 jsou dvě různé věci na
výkrese a jen shodou konstrukce norem stejné uložení. Proč zrovna stejné, je obsah příští
kapitoly.