IntegralLab kolik se toho nasbíralo

Tohle je statická kopie kapitoly pro vyhledávače. Interaktivní verze má animované obrázky, kontrolní otázky a tlačítka, která příklad načtou do kalkulačky.

Základní věta: integrál je derivace pozpátku

Kapitola 1 skončila u nekonečného součtu. To se počítat nedá — potřebujeme zkratku, a ta existuje. Je to nejdůležitější věta v celé analýze a dokáže se jedním tenkým proužkem.

xynasbíraná plocha A(x)1,58693přírůstek0,42106f(x)·h = 0,42828přírůstek / h1,05264f(x) = 1,07070→ stejné, když h → 0
  1. A(x) = ∫ₐˣ f(t) dt

    Nechme horní mez proměnnou. Vznikne funkce: „plocha nasbíraná až po x“. Roste, jak se x posouvá doprava.

  2. A(x+h) − A(x) = plocha tenkého proužku

    Posuňme se o kousek. Přibude tenký proužek — a ten je skoro obdélník.

  3. A(x+h) − A(x) f(x) · h

    Výška proužku je f(x), šířka h. Čím je h menší, tím přesnější to je.

  4. (A(x+h) − A(x)) / h f(x)

    A tohle je přesně definice derivace z DerivLabu, kapitoly 1. Levá strana je diferenční podíl funkce A.

  5. A′(x) = f(x)

    Derivace nasbírané plochy je ta původní funkce. Integrování a derivování jsou opačné operace — a to není definice, to je věta, kterou právě dokázal jeden tenký proužek.

  6. ∫ₐᵇ f dx = F(b) − F(a)

    Praktický dopad: místo nekonečného součtu stačí najít funkci, jejíž derivace je f, a odečíst dvě hodnoty. Celý integrální počet je vlastně derivování pozpátku.

Pět kroků od „plocha jako funkce" k tomu, že její derivace je ta původní funkce. Čtvrtý krok je ten, kde se objeví definice derivace z DerivLabu.
d/dx ∫ₐˣ f(t) dt = f(x)základní věta, první část
∫ₐᵇ f(x) dx = F(b) − F(a), kde F′ = fa druhá — návod, jak počítat

Praktický dopad: místo nekonečného součtu stačí najít funkci, jejíž derivace je f, a odečíst dvě hodnoty. Integrování je hledání derivace pozpátku.

Jenže pozpátku je to mnohem těžší

A tady je rozdíl, který stojí za zapamatování, protože je přesně opačný, než by člověk čekal z DerivLabu:

derivaceintegrál
symbolickyvždycky jde, mechanicky podle pravidelčasto nejde vůbec
numerickyošemetné (viz DerivLab, kap. 3)snadné a spolehlivé

Každou elementární funkci lze zderivovat podle pravidel. Většinu jich nelze zintegrovat — ne že by to bylo těžké, ale primitivní funkce prostě neexistuje mezi elementárními funkcemi. Nejznámější příklad je e^(−x²), ze kterého je celá Gaussova statistika; není to lenost, je to dokázáno (Liouvilleova věta).

Takže: pro symbolické integrování existují triky (substituce, per partes, rozklad na parciální zlomky) a tabulky, ale v praxi se integruje numericky — a to je zbytek téhle labky.

Substituce je řetízkové pravidlo pozpátku. A per partes je pravidlo pro součin pozpátku. Obě techniky nejsou nic nového — jsou to derivační pravidla čtená zprava doleva, a proto je jich tak málo: kolik pravidel má derivace, tolik technik má integrál.

Vzorce v této kapitole

FTC — základní věta integrálního počtu
d/dx ∫ₐˣ f = f(x); ∫ₐᵇ f = F(b) − F(a) [—] kap. 2