Zvlnění výstupu: dva nezávislé členy
Trojúhelníkový proud z cívky teče do kondenzátoru a ven jde napětí, které není hladké. To zvlnění má dva sčítance, které spolu nesouvisí — a skoro vždycky jeden z nich úplně převládne.
Z náboje
Kondenzátor se nabíjí, když je proud cívkou nad zátěží, a vybíjí, když je pod ní. Náboj, který takhle přeteče za půl periody, dělí kapacita:
Z ESR
Skutečný kondenzátor má sériový odpor. Tím teče celé zvlnění proudu a vyrobí na něm úbytek — bez ohledu na kapacitu:
To je celé jádro téhle kapitoly: ve druhém vzorci kapacita nefiguruje. U elektrolytu s ESR 200 mΩ a zvlněním 400 mA je to 80 mV, a je jedno, jestli má 100 µF nebo 1000 µF. Desetkrát větší kondenzátor nezlepší nic. Kdo řeší zvlnění přidáváním kapacity, musí nejdřív zjistit, který ze dvou členů vlastně řeší.
Odtud plyne volba součástky
| typ | ESR | kdy |
|---|---|---|
| keramika X7R/X5R | 2–10 mΩ | výstup měniče — nízké ESR je to, co se kupuje |
| polymer / tantal | 10–50 mΩ | když je potřeba hodně kapacity a ESR nesmí být vysoké |
| hliníkový elektrolyt | 100–500 mΩ | vstupní zásobník, kde jde o objem, ne o zvlnění |
Keramika se na výstup nedává kvůli kapacitě, ale kvůli tomu, co v ní NENÍ.
A jedna past, kterou tenhle model nepočítá: keramický kondenzátor ztrácí kapacitu se stejnosměrným napětím. Kus označený 22 µF na 6,3 V může mít při 5 V reálně 8 µF. Ve vzorci pro ΔVC tedy nepatří jmenovitá hodnota, ale ta při pracovním napětí — a ta je v katalogu jen jako graf.