Oblast důvěry: říct to nahlas
Levenberg-Marquardt vyjadřuje důvěru v model nepřímo, hodnotou μ. Kolik to je v milimetrech kroku, se z μ na první pohled nepozná. Metoda oblasti důvěry to řekne rovnou:
Powellův „dog leg" je chytrá a levná náhrada přesného řešení téhle úlohy. Má k dispozici dva body: Gauss-Newtonův krok a Cauchyho bod, což je nejnižší místo podél nejstrmějšího spádu:
A pak tři možnosti, podle toho, jak velké Δ je:
| situace | krok |
|---|---|
| Gauss-Newton se vejde do Δ | vezmi ho celý |
| ani Cauchyho bod se nevejde | ořízni spád na délku Δ |
| mezi tím | jdi z Cauchyho bodu k GN, dokud nenarazíš na hranici |
z toho větví: Gauss-Newton 3 · spád 0 · psí noha 21
Poloměr není nastavení, které by se ladilo — algoritmus si ho po každém kroku sám zvětší nebo zmenší podle toho, jak dobře model předpověděl skutečný pokles.
Ta třetí větev je ta, po které se metoda jmenuje — lomená dráha z golfu. Hledá se β tak, aby délka kroku byla přesně Δ, a to vede na kvadratickou rovnici. Řešit se musí opatrně, protože jeden z tvarů vzorce se pro malé Δ numericky ruší:
Jak se Δ mění
Stejným poměrem zisku jako u LM, jen se řídí poloměr místo tlumení:
Poloměr není parametr k ladění. Zadá se počáteční hodnota a algoritmus si ho dál řídí sám podle toho, jak se model osvědčuje. Kdo Δ ladí ručně, dělá práci, kterou má dělat metoda.
Který si tedy vybrat
V praxi jsou obě metody srovnatelné a obě jsou spolehlivé. Levenberg-Marquardt je rozšířenější a je to ten, který má KineLab a VisionLab pod kapotou. Dog-leg se lépe vysvětluje a lépe se z něj vychází k pokročilejším metodám, protože „poloměr, ve kterém věřím modelu" je pojem, který má smysl i mimo nejmenší čtverce.